Chapter 3

Schoulila jsem se na gauči do klubíčka a přemýšlela jsem o Stefanovi. Je možné, že je s Katherine? Nebo to je jeho rozhodnutí? Kde vlastně byl?

"Eleno, máš ty vůbec nějaký život při Stefanovi? On si s tebou dělá, co chce. Sice to můžu dělat i já a ani o tom nebudeš vědět… "

Podívala jsem se na něj a náhle jsem ho přerušila.

"Hej, hej nemyslíš si, že už moc mluvíš?" na to jen převrátil oči.
"No nic Eleno, vidím, že s tebou není řeč… tak pa" Vybral se ke vchodovým dveřím.

"Vrátím se pozdě, nečekej mě."

---

Zvedla jsem obočí, ale dál jsem se tím nezabývala. Posadila jsem se.

"Tak co teď?"

Nahlas jsem prohlásila. Kam vlastně teď šel? No došlo mi. Buď, někam do baru nebo… nechci na to raději pomyslet. Vyšla jsem po velkých točitých schodech domu až na samý vrch. Zajímalo mě co je to vlastně za dům. Celkově mě zajímala historie rodiny Salvatoreových. A chtěla jsem se více dozvědět o Katherine. Nevím sice proč, ale nějak mě to k ní táhlo. Když jsem vyšla nahoru, spatřila jsem velkou knihovnu. Vzala jsem z ní jednu velkou červenou knihu a foukla jsem na ni, abych ji oprášila. Začala jsem si ji číst. Bylo tam něco o občanské válce a takové věci. Při čtení mám zvyk procházet se. Tak jsem se procházela. Začala jsem nahlas.

"Po roce 17…." Ani jsem to nedočetla. Vyřítila jsem se do zadu. Kniha mi vyletěla z rukou a já jsem se valila dolů po schodech. Nakonec jsem přistála na zemi a kniha mi padla hned vedle hlavy. Asi jsem omdlela. Probudila jsem se v posteli a vedle mě seděl Damon.

"Co, co se… au." Chtěla jsem si rukou chytit hlavu, ale strašně mě zabolela.
"Asi si spadla ze schodů." Prohlásil Damon. Měl nervózní hlas. Jako kdyby se o mě bál. U něj je to nezvyk, aby se o někoho bál.
"Damone?" Otočil se ke mně. Protože už neseděl vedle mě, ale díval se ven oknem. Byla už noc. Odhaduji jedenáct hodin.
"Hm?" Já jsem se snažila posadit. Posadila jsem se. Zvládla jsem to.

"Děkuju." Řekla jsem mu. Myslela jsem to upřímně.
"To nic Eleno. Já… já se jen snažím, aby se ti nic nestalo. No, aby se ti nic nestalo, než se dá Stefan dohromady. Bůhví kde je?!" Snažil se odbočit od témata.

"Damone? Já chci… chci ti říct, že to v tom deníku…" Přerušil mě.
"No vlastně i já jsem ti chtěl říct, že… že u mě je to tak jako u tebe." Vykulila jsem oči, ale naštěstí to neviděl.
"Eleno!" Najednou byl při mně a byl ke mně nakloněný.

"Eleno. Já…miluju tě. Miluju tě od prvního dne, co jsem tě uviděl."

Díval se mi stále do očí. Já jsem zůstala trochu zaražená. Co teď? Já, Stefan a Damon? Co dál? Nechtěla jsem si to přiznat, ale ve skutečnosti mám ráda oba dva.

"Já nevím. Nevím, co mám na to říct?!" Skutečně jsem nevěděla, co mám říct.

"Řekni mi, co cítíš? Eleno?" Naléhal.