4. věk středozemě(autor-Vermi)

Na internetu se objevilo nové pokračování ,,Pána prstenů,, s názvem ,, 4.věk středozemě,,.

Jeho autorem je VERMI.

POVÍDKA NA TÉMA PÁN PRSTENŮ V ČLÁNKU.

---

ÚVOD

Čtvrtý věk Středozemě. Dvě stě let poté, co byla svržena pevnost Barad - Dur a Mordor padl, Aragorn, syn Arathornův se stal králem Gondoru a elfové odpluli přes moře do země neumírajících zemřel Eldarion. Syn Aragorna a Arwen poté co vyvrátil brány Mordoru a po celé zemi vysadil stromy zemřel násilnou smrtí, když odjel se svojí družinou na pomoc králi Udurovi ze země Rhun. Jeho tělo ani nikoho z jeho družiny nikdy nikdo nenašel a král Udur tento zločin přisoudil Chandům, s nimiž měl právě v té době problémy. Plná tíha odpovědnosti za Gondor spočinula na Amidarovi, jeho správci, protože Eldarion neměl ani ženu ani děti. Navíc Amidara zasáhla úplně nová zpráva. Kolem jezera Núrnen v zalesněné části Mordoru (na pláni Gorgoroth se kvůli velké sobce Orodruině a její celkově neúrodné půdě usadilo jen velice málo rostlin), jak hlásili obyvatelé Minas Ithil (na své původní jméno přejmenované pevnosti Minas Morgul), vzrostla opět aktivita. Nejkratší cesta do Mordoru vedla přes Hory stínu, doupětem Oduly, obrovského pavouka, kterého ovšem na vlastní oči vidělo jen velice málo lidí (protože se z jejího doupěte jen velice málo lidí vrátilo živých). Ačkoli bylo v minulosti za vlády Aragorna vypáleno a následně vytopeno, po Odule nebylo ani vidu ani slechu. Většina lidí si myslí, že už je dávno spálená na prach a rozpuštěná v hektolitrech vody, která tím místem protekla, ale i přesto se jen málokdo odváží přes její doupě projít, atak je cesta zdlouhavá a trvá několik týdnů, když musí výpravy obejít hory, projít Železnou Tlamou a přes pláň Gorgoroth. Tyto skupiny špehů a vojáků, které měli zjistit, co se v Mordoru děje se vždy po osmi týdnech vrátily a pořád dokola tvrdily, že nic významného nenašli, a tak je nakonec Amidar přestal posílat a jednoduše ignoroval zprávy o požárech, které stále přicházely z Minas Ithil. Zato pokračoval k udržování obchodu a velmi dobrých vztahů s Hobity (většina lidí, kteří je v životě neviděla by je nazvala dětmi), kteří měli v minulosti nemalý podíl na porážce Saurona. Za Eldarionovy vlády byla taky obnovena zaniklá říše Angmar, která se nacházela na severovýchod od Kraje, domoviny Hobitů. V Angmaru se lidé učili starodávnému umění používat kouzla a trénovali svoji sílu mysli. Také s trpaslíky udržoval Gondor přátelské vztahy. Už se tolik nestranili od ostatních v horách, ale do své obrovské zaniklé říše v Morii se nevrátili, protože zlo, které tam číhá je podle nich stále obrovské, i když velkou část onoho zla přemohl Gandalf, který tudy prošel před dvěma sty lety.

KAPITOLA PRVNÍ

A

sdalor otevřel oči. Nepamatoval si dost přesně, co se stalo včera večer, ale podle toho, že ho nyní bolely všechny svaly v těle a byl velice vyčerpaný usoudil, že měl další praktické cvičení.

Bylo mu dvacet pět a pocházel z Pelargiru, Gondorského města, které se rozkládalo na pobřeží Anduiny na jih od Minas Tirith. Teď ale nebyl doma. Kdyby byl, tak by se probouzel ve velkém pokoji s velkou, měkkou postelí a vyšívanými prostěradly. Ne, tohle bylo opravdu jiné probuzení. Ležel na zemi, poskládané z kamenů tak, aby vznikla podlaha. Každý kámen byl ale jinak velký, jinak hrubý a hlavně hrozně studený. Na sobě měl jen potrhanou šedou róbu, kterou tu nosil každý "student".

Ano, nebyl doma. Byl v obnovené angmarské říši daleko na sever od Pelargiru. Svoji přesnou polohu nikdy nedokázal stanovit. Bylo to skoro jako by celé to místo chránila nějaká mocná kouzla. A vlastně kvůli kouzlům tu byl. Nacházel se ve vysoké věži, která sloužila jako škola a zároveň ubytovna pro ty, kteří se sem stejně jako Asdalor vydali studovat kouzla posílit sílu svojí mysli.

V místnosti byl ale ještě někdo. V koutě seděl shrbený mladý muž asi Asdalorova věku. Jmenoval se Kadok a od prvního dne z nich byli přátelé. Kadok pocházel z Rohanu, z vesničky na Východních úvalech a stejně jako každý student si tu vybíral ze tří specializací, které si jako kouzelník mohl vybrat. "Za jiných okolností bych se rozhodl pro Druida," říkal, ale vystudovaní Druidové se většinou rychle ztratí z dohledu lidí, zmizí někde v lesích a věnují se bylinkářství a na kouzla si ani nevzpomenou. Proto se rozhodl pro Potulného čaroděje. Ti ale nebyli o moc lepší. Když složili zkoušky, odešli se toulat, jak se od nich čekalo, ale na magii už také časem zapomněli.Věnovali se obyčejným sestrojením ohňostrojů pro slavnostní příležitosti a lehkým trikům s kartami a jinými věcmi, založenými na iluzi.

Asdalor si vybral poslední možnou variantu - tu nejtěžší. Rozhodl se pro Avatara. Avatarova cesta vede většinou k moci, ale přitom se velice často křižuje s cestou zla. Nevybral si tak proto, že by byl mocichtivý, ale proto, že obě ostatní možnosti s věkem upadají a na magii zapomínají. Jedině Avatarové se kouzlům věnují až do své smrti. Jejich trénink je ale velice náročný. Kouzla určená pro ničení a válku jsou velice vyčerpávající, což už stačil poznat během prvního půl roku. Navíc zkoušky jsou to, co by tyhle muže v čase míru, který vládne od pádu Mordoru už po dvě stě let, nikdy nepotkalo. Ve zkouškách buď uspěješ nebo ne. V případě neúspěchu to ale už znovu zkusit nikdo nemůže, jak to je u ostatních možností. V případě neúspěchu všechny čeká smrt.

Za dvě stě let složili zkoušky jen dva Avatarové, ale ti se nechali ukolébat svojí údajnou silou. Jeden vyplul na moře hledat Zemi Neumírajících, do které na konci třetího věku odpluli elfové. Po roce našli jeho tělo rybáři, kteří se vydali na otevřené moře chytat velryby. Druhý se vydal do Morie, staré trpasličí říše, kde ale vládne takové zlo, že se tam nikdo neodváží, pokud může jinak, a už vůbec ne jít tam sám. Tyto řeči ale neposlouchal a tvrdil, že má moc si s tím zlem poradit. Odešel a už se nevrátil.

Právě tohle si teď Asdalor uvědomil a zasténal, když se pokusil rozhýbat bolavé a zmrzlé tělo.

"No konečně!! Už sem se bál, že tě ten váš mistr už zabil!" křikl Kadok, vyskočil na nohy a vydal se pomoci příteli.

Mistr, odfrkl si v duchu Asdalor. Ano, opravdu měli toho nejtvrdšího mistra v celé věži.Byl ale také jediný, který opravdu všechna ta kouzla která je učil, znal. Byl vysoký a vypadal, jakoby se několik desítek let (a pokud by to neodporovalo zdravému rozumu, řekl by Asdalor i stovek let) potuloval po celém světě jako žebrák. Na sobě měl řízu, která mohla být kdysi bílá, ale přes nánosy prachu a všelijaké další špíny se jen těžko rozpoznávala od šedé. Přes ni měl vždy přehozen těžký černý plášť a kápi staženou hluboko do obličeje. Jediné, co se mu z ní nořilo byl velký bílý plnovous, ve kterém se ale ještě sem tam objevil pramen černé. Většina lidí by se při pohledu na něj smála, ale vyzařovala z něj taková autorita, že si nikdo nedovolil ani promluvit, dokud ho k tomu nevyzval. A byl to právě jeho hlas, kterého se každý bál nejvíc, hned po jeho čarodějném umění. Když na vás promluvil, začali jste nad sebou ztrácet kontrolu a nikdy si potom nikdo nebyl schopen vzpomenout, co mu ten uhrančivý hlas říkal nebo co byl přinucen udělat. Na jeho příkaz se prostě nedalo říci ne, ani kdyby se jakýkoli jiný mistr snažil sebevíc. Svoje jméno a svoji podobu si ale nechával pro sebe a tak mu všichni začali říkat jednoduše Mistr.

"Co se stalo?" zeptal se Asdalor.

"Ty to nevíš?" podivil se Kodak, "Včera si vás Avatary nechal Mistr zavolat a šli ste mimo věž někam na jih do hor." Na chvíli se odmlčel, jako by čekal, že si jeho přítel na něco vzpomene. Když se tak nestalo, pokračoval. "Asi za dvě hodiny sme tu ve věži ucítili zemětřesení a uslyšeli hrozný rány. Znělo to jako by se blížila obrovská bouře." Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, "Sotva ten kravál utichl, zjevil ses tady v pokoji, padl's na zem a zůstal's tu až do rána ležet. Varena říkala, že se Mistr pak vrátil se všema kromě tebe a Darona."

Varena byla dívka, která vozila do věže jídlo z nejbližší vesnice. Pocházela z Rohanu, ale o své domovině nikdy nemluvila. Byla asi o dva nebo tři roky mladší než Kadok a ten se do ní okamžitě zamiloval. To se ona ale nikdy nedozvěděla, protože se Kadok nikdy neodhodlal jí to říct, ale udržovali spolu vřelý přátelský vztah. Daron byl původem z Haradu a doma měl opravdu velice dobré zázemí. Jeho otec byl sám král Hadar. Začal studovat na Avatara zároveň s Asdalorem a říkalo se o něm, že si ho Mistr velice oblíbil pro jeho velké ambice a dával mu i soukromé lekce z věcí, které normální studenty nikdy neučil.

Takže Daron zmizel??, zopakoval si v duchu Asdalor.
"Vůbec se tu od té doby neobjevil," potvrdil jeho domněnku Kadok.

Je dost možné, že Mistr už Darona naučil vše potřebné a zařídil mu, jelikož to byl jeho nejoblíbenější student, bezpečný odchod, aniž by musel skládat ty nebezpečné zkoušky.

Asdalor nad tím ale nechtěl teď uvažovat. Měl strašný hlad, potřeboval si odpočinout a protáhnout si končetiny po tom dlouhém ležení na nerovné, studené podlaze. Ihned se chopil chleba, který mu Kadok právě nabízel a hladově se do něj pustil. Sotva dojedl, chtěl si lehnout na svoji matraci, ale jen, co tak učinil ho Kadok rychle zase postavil na nohy.

"Teď není čas na odpočinek! Za pět minut máš být v nejvyšší komnatě věže na další přednášku Mistra!" vychrlil na něj rychle.

"Cože?! Za pět minut?!" Asdalor byl v mžiku u dveří a hrnul se ven, když je dovíral, přidal ještě jednu kletbu a už se hrnul po úzkých točitých schodech přímo vzhůru. Nejednou zakopl nebo mu noha sjela z úzkého schodu. Pokaždé, když se tak stalo hlasitě zaklel. Po sedmi minutách namáhavého výstupu se octl na odpočívadle v nejvyšším poschodí věže. Byly tu jen jedny dveře a tak se k nim Asdalor ihned vrhl, rozrazil je a…silná tlaková vlna ho smetla a pevně ho narazila na stěnu, kde zůstal bezmocně vyset. Jeho hůl mu přitom vyletěla z ruky a ocitla se na tři sáhy daleko od něj. V místnosti stála velká postava zahalená v těžkém černém plášti a s kápí přetaženou hluboko do obličeje, z něhož byl vidět pouze dlouhý bílý plnovous, ve kterém tu a tam "zářily" prameny černé. Ten muž byl Mistr a v rukou téměř ledabyle držel svoji vlastní hůl a mířil jí na Asdalora. Kromě Mistra v místnosti stály další dvě osoby. Jak si Asdalor správně domyslel, byly kromě jeho samotného posledními studenty na Avatary, kteří ještě ve věži zbyli.

"Dnes si předvedeme," pronesl známý podmanivý hlas, "jak se vypořádat s nepřítelem, kterého čekáme, ale on o nás nemá ani tušení."

Vypořádat?, pronesl v duchu Asdalor. Nezbývalo mu nic jiného, než doufat, že tuhle ukázku přežije. Byl si totiž stoprocentně jistý, že bude provedena na něm, protože to byl on, kdo přišel pozdě a opravdu nečekal takové přivítání. Tělo ho teď bolelo ještě víc, než předtím. Zády byl pevně přitisknut na stěnu stejně hrubou, jako podlaha a síla, která ho na ni tlačila působila tak silně, že jen čekal, kdy se mu už zlomí nějaké to žebro, pokud to nebudou všechny naráz.

"K tomuto účelu nám poslouží ten, kdo je mezi námi nejslabší," opět uslyšel mluvit Mistrův hlas. Najednou, v okamžiku, kdy si už myslel, že se neudrží a vykřikne bolestí, kterou mu Mistr způsoboval, ona bolest ustala. Ustala tak náhle, jako se objevila a Asdalor se bezmocně svezl na zem.

"Dünne!" Zahřměl hlas Mistra a Asdalor koutkem oka zahlédl, jak sebou jeden z dvojice přihlížejících studentů vystrašeně trhl. Přinutil se zvednout hlavu aby lépe viděl. To, k čemu dojde bude určitě potřebovat vidět. Je to názorná ukázka toho, jak může být Avatar silný. Mistr od něj odvrátil svoji hůl a to znamenalo, že mu v příštích okamžicích nic nehrozí. Aspoň se domníval, že je to tak.

"Dünne! Kdo je z nás nejslabší?!" Zeptal se ostře Mistr. Znělo to ale spíš jako rozkaz, aby mu řekl, koho má na místě popravit. Dünn pocházel z Rohanu, z vesničky ve Východních úvalech, stejně jako Kadok a zřejmě měl momentálně takový strach, že se nezmohl na jediné slovo, i když se o to úporně snažil.

"Ty Dünne," řekl téměř laskavě Mistr. Jeho hlas zasáhl všechny jako ostří dýky a druhý student, Arnar, který doposud stál vedle Dünna se okamžitě rozběhl ke stěně na druhé straně místnosti, kde se už Asdalor dokázal postavit na nohy a sebrat ze země svoji hůl. Teď už si nepřipadal tak zranitelný a opravdu litoval Dünna, který stál sám před Mistrem a jen na něj zíral s otevřenou pusou a nezmohl se ani na to, aby vydal jakýkoli zvuk. Doslova zkameněl pod tíhou posledních Mistrových slov.

V příštích vteřinách se čas jakoby zpomalil. Arnar dorazil za Asdalorem a prudce se otočil právě v okamžiku, kdy k Dünnovi Mistr pomalu sklonil svoji hůl. Z hole vyrazila tlaková vlna, která byla dokonce postřehnutelná pouhým okem, narazila do Dünna a ohromnou silou jím uhodila o stěnu komnaty. Celá místnost se pod tím nárazem rozechvěla a Arnarovi vypadla jeho hůl z ruky. Bylo o něm známo, že se s Dünnem opravdu hodně přátelil a tohle v něm vyvolalo tak obrovský strach, že hned po holi dopadl na podlahu i on na kolena a jen němě přihlížel s pusou dokořán. Sotva se Dünn svezl na podlahu, Mistr trhl holí dozadu a Dünn přeletěl místnost až narazil do protější stěny. Tentokrát ale zůstal vyset ve vzduchu a Mistr ho pomalu přenášel směrem k jedinému oknu v místnosti. Asi v polovině cesty vyšlehly z Mistrovi hole blesky a všechny narážely do Dünna, který se zmítal ve vzduchu neschopen se bránit ani nijak zmírnit tu hroznou bolest, jak mu blesky vnikaly do těla a jen křičel hrozným křikem plným bolesti, který se rozléhal do dálky od věže. Asdalor žasl nad tím, že je ještě naživu. On sám by zemřel už po tom nárazu do zdi, to si byl jistý, ale Dünn pořád žil a musel vnímat tu hroznou bolest ze všeho toho mučení, kterému ho vystavoval Mistr. Když dorazil k oknu a blesky konečně přestaly šlehat, zůstal Dünn opět bezmocně vyset ve vzduchu. Mistr za celou dobu nepromluvil ani slovo, teď však prolomil děsivé a tíživé ticho jeho chladný, podmanivý hlas.

"Vlastně ti tady projevuji velkou laskavost," řekl, "Protože zkoušky budete skládat už příští rok a tvoje smrt při nich, a to mi věř, by byla plná bolesti, jakou si ani nedokážeš představit." Dünn jen nepatrně přikývl. Už zřejmě přestal vnímat, co se děje kolem a Asdalor se tomu vůbec nedivil. "Takže," pokračoval Mistr, "teď jste viděli jednoduchý a velice účinný způsob, jak se vypořádat se svým nepřítelem. Přes rok, který zbývá do vaší smrti si dáme trochu soubojů, abyste se pocvičili a to je vše, co jste potřebovali slyšet. Můžete jít." Když tu větu dokončil, vyšlehl z jeho hole silný proud bílého světla a prudce zasáhl Dünna, který sebou smekl a proletěl oknem ven, do mrazivé noci, která panovala. Už ani nekřičel. Bolest, kterou za tu chvíli zažil mu dokonale otupila všechny smysly a už nevnímal vůbec nic. Možná, že nevnímal ani dopad svého těla na zem a svoji smrt, i když nahoře byl v naprostém tichu, které nastalo zřetelně slyšet tupý náraz, který značil, že Dünn konečně dopadl a tím se definitivně skončila všechna bolest, kterou doposud prožíval. Asdalor se pokoušel zvednout Arnara ze země. Věděl, že teď by se tu asi neměli moc dlouho zdržovat. Mistr by mohl být ještě pořád chtivý někoho prostřelit zdí, pokud by se nechtěl obtěžovat přenášet ho až k oknu. Arnar ale jen ležel na podlaze a skučel.

"Byl to můj přítel," sténal. "On ho zabil…zabil…zabil ho."

"Tak to by stačilo!!" Pronesl konverzačním tónem který oba studenty velice zaskočil. "Oba dva se okamžitě vydáte na malou procházku do hor. Vraťte se, jak to zvládnete nejrychleji. A odcházíte ihned."

Asdalora zamrazilo. "Cože?!" vydal ze sebe.

Mistr už neodpověděl. Jen zvedl hůl a kolem Asdalora i Arnara se zvedla stěna světla. Když zmizela, byl Asdalor někde v horách mezi stromami. To ho tolik nevyděsilo jako fakt, že je sám. A teď to máš! Řekl si v duchu. "Chtěl's to." Dodal už nahlas.

Začal se rozhlížet na všechny strany, ale po Arnarovi nebo Mistrovi nebyly ani stopy. Navíc se začínalo stmívat.

Co teď,pomyslel si. Nevěděl kde je, ani kudy by se měl vydat zpět do věže. Chvíli chodil po okolí, ale vše vypadalo pořád stejně. Nikde ani náznak cesty, ani jakákoli jiná známka toho, kudy by měl jít. Asi po pěti minutách si zničeně sedl na nejbližší kámen a protože ho nic jiného nenapadlo, sledoval západ slunce.

A v tom mu to došlo. Právě se díval na západ a to znamenalo, že má sever po svojí pravici a jih po levici. A hory se nacházely na jihu Angmaru, kde, jak předpokládal, ještě stále byl. Měl se vrátit co nejrychleji. To musí být nějaká zkouška!, pomyslel si. Pokud se chtěl opravdu vrátit co nejrychleji, tak musel jít přes noc. Kdyby počkal do rána, ztratil by spoustu času a navíc by riskoval, že se na něj ve spánku vrhne medvěd nebo jiná šelma. Opravdu musel jít přes noc a doufat, že neodbočí z kurzu.

A tak se vydal na cestu. Po setmění ho ale brzy začala přemáhat únava, dostal hlad a už od bitvy ve věži měl žízeň. Ale i přesto dál pokračoval v cestě. Po několika hodinách, kdy už se sotva vlekl a zakopával o spoustu kamenů nebo kořenů stromů se stalo něco, co absolutně nečekal. Ocitl se na břehu jezírka. Přesnější by bylo - spadl na břehu do jezírka, protože ve chvíli, kdy k němu došel už neměl absolutně sílu a svalil se na břicho. Až když měl hlavu pár vteřin potopenou si uvědomil, na co vlastně narazil. Ihned se vynořil a začal pít plnými doušky. Voda byla studená a opravdu velmi osvěžující. Rozhodl se, že by mohl ještě pokračovat v cestě, ale po pár krocích to vzdal, protože ho únava opět přemohla. Svalil se do řídké trávy na břehu a během chvilky usnul.

Najednou se probudil. Něco ho vyrušilo. Pomalu otevřel oči. Začínalo svítat. A v tom to uslyšel znovu. Něco se brodilo jezírkem na jehož břehu do teď spal. Ležel na břiše, obličejem směrem od vody, takže se nemohl podívat, jakou má společnost. Zato viděl svoji hůl. Byla jen kousek od něj. Natáhl po ní ruku…

"Ááá" Byl to takový skřípavý skřek, až sebou Asdalor polekaně škubl. Ihned popadl svoji hůl a vyskočil na nohy.

Ve vodě stál skřet. Skřet, řekl si v duchu zhnuseně Asdalor. Byl asi metr vysoký a stál po pás ve vodě, odkud se posměšně šklebil. Neměl žádné vlasy a v protáhlých uších zapíchanou spoustu náušnic. Přes sebe měl přehozené cáry kůže, ale byla to jeho hruď, která upoutala Asdalorovu pozornost. Měl na ní otisknutou bílou ruku, znak Sarumana. Ale to bylo před dvěma sty lety, než byl poražen Sauron, pomyslel si. Kde se tu teď, po takové době bere?

"Tak už si vzhůru, chlapečku?" Zaskřehotal skřet. "Hledal sem si zrovna rybu, abych měl malej předkrm." Dodal a zvedl k obličeji zmítající se rybu, kterou držel v ruce a zakousl se do ní.

"Když tu byl ještě Bílý Čaroděj, měli sme lidskýho masa kolik sme chtěli, ale teďkom už sem se do ničeho nezakousl víc jak padesát let!"

Musí být na skřeta opravdu chytrej, když dokáže počítat do padesáti, pomyslel si Asdalor. Nejspíš s ním bude muset bojovat, aby si zachránil život.

"A konečně sem se dočkal," pokračoval skřet, zahodil ryby a vytasil meč, který se mu do teď houpal u boku.

"Pojď sem chlapečku. Trochu si pohrajeme," šklebil se skřet a začal se brodit ke břehu.

Asdalor už na nic nečekal. Pomalu skláněl hůl tak, jak to udělal mistr ve věži. Teď!

Nic se nestalo. No tak! Co je?! Proč se nic neděje?! Skřet už byl tak půl druhého metru od něj, vylézal z vody a rozběhl se pro svoji kořist.

Začínal panikařit. Jsi čaroděj! Tohle není nic těžkýho! Už si to zvládl na cvičení!

Skřet už byl skoro u něho. Bude muset bojovat jako obyčejný člověk a tím se jeho šance značně zmenšily. Nikdy se neuměl prát. Hůl měl stále namířenou proti skřetovi. Natáhl se a volnou levou rukou ji chytil kus nad polovinou. Připravil se k úderu. Pak prudce stáhl levou ruku k tělu a pravou vyrazil dopředu. Nebyl to nijak přesně vypočítaný úder. Skřet se měl na spodní konec prudce otočené hole nabodnout , ale nestalo se ani tohle. Místo toho se skřet s ječením vznesl do vzduchu a byl odmrštěn zpět do jezera.

Asdalorovi se po tváři rozlil široký úsměv.Přece jen se mu podařilo zamýšlené kouzlo, ikdyž trochu netradičně provedeno, podařilo se.

Skřet se své chutné snídaně ale očividně vzdát nechtěl, protože jen co se vynořil, začal se znovu brodit ke břehu. Prskal, kašlal a vykřikoval něco v hrdelní řeči, kterou Asdalor považoval za jeho mateřštinu.

Čekal na něj klidně na břehu a byl přesvědčený, že ho musí zabít. Jen co skřet s řevem a prskáním vylezl na břeh a rozběhl se na něj, opět sklonil hůl. Z ní vyletěla ohnivá koule o průměru tak třicet centimetrů a než to stačil zaregistrovat, narazila do skřeta a znovu ho odhodila do jezera. Skřet se za letu vznítil a když dopadl na hladinu, hlasitě to zasyčelo. Poté se nad ním zavřela hladina a když se pak vynořil, zůstal nehybně ležet na hladině, obličejem dolů. Na břehu zůstal jen Asdalor, pach spáleného masa a skřetův měch na vodu, který se mu utrhl už při prvním letu.

Sehnul se k němu, zvedl ho a otevřel. Byla v něm kupodivu čerstvá voda. Pravděpodobně z tohohle jezírka. Napil se a pak rychle doplnil jeho obsah z jezírka, než ho zkazí mrtvé a spálené tělo skřeta.

Rozhlédl se, jestli ještě nezůstalo něco na břehu, ale už nic neviděl. Sebral tedy hůl i měch a vydal se znovu na sever a jezírko se skřetem nechal daleko za sebou.

Celý den už prošel bez problémů a celý vyhladovělý a vyčerpaný se dostal až k úpatí hor a řídkému lesíku, který se pod nimi rozkládal. Slezl z poslední skalky a zhroutil se pod nejbližší strom. Aby zahnal myšlenky na jídlo, které by si takhle potmě stejně neopatřil, přemýšlel o Arnarovi.

Jestlipak taky potkal skřeta? A nebo měl tu smůlu a potkal třeba horského trola? Mohlo se stát cokoli. Třeba už je mrtvý. Nebo se naopak už dostal do věže, vyhrál nad Asdalorem a teď si užívá přízeň Mistra, jí a pije…

Hlasitě mu zakručelo v břiše a tak zahnal i tyhle představy. Lehnul si do listí pod stromem a pokoušel se usnout. I přes strašný hlad, který měl už druhý den nakonec spánek přišel.

Probudil se až po svítání a okamžitě se zkroutil v křeči, která vycházela z žaludku. Po chvíli trochu povolila. Asdalor vyskočil, zkontroloval oblohu a znovu se vydal na sever, do lesa. Zhluboka se napil, aby aspoň trochu utišil pocit hladu a křeč v břiše, která už zase začínala být nesnesitelná. Došel na menší mítinu a byl asi uprostřed, když spatřil na druhé straně mezi stromy pohyb. Znovu ho zmohla křeč a zhroutil se do trávy. O chvilku později křeč opět povolila a téměř ve stejný okamžik na něj dopadl stín. Vyskočil a spatřil před sebou velkého medvěda, který se právě stavil na zadní nohy. Takhle byl mnohem větší než Asdalor a vrčel o dost hlasitěji a výhružněji, než ten skřet u jezera. Medvěd padl na všechny čtyři a mocně zařval. Asdalor už na nic nečekal a rozhodl se zaútočit, což bylo rozhodně lepší, než čekat, až zaútočí medvěd. Sklonil svoji hůl a vyslal na medvěda několik zeleně zářících blesků. Medvěd zařval a padl k zemi. Byl mrtvý.

Asdalor si pomyslel, že asi takhle skončili ti dva vystudovaní Avataři. Říkali si, že jsou nepřemožitelní, když zabijí nepřítele dřív, než se k nim vůbec dostane. Jenže když sám vejde do Morie, kde jsou nepřátel miliony nebo když se pokouší zápasit s počasím, nemá šanci ani Mistr a ten zná určitě kouzla, o kterých se jim ani nesnilo. Opět se mu po tváři rozlil úsměv a vydal se nasbírat dříví na podpal.

Až se vrátí do věže, musí se zeptat mistra, jestli se nedá nějak vykouzlit jídlo a voda. A taky u sebe musí začít nosit nůž nebo krátký meč,

aby mohl zvěř stáhnout z kůže a naporcovat a neopékat ji vcelku.

Nanosil hromadu dřeva a zapálil ji vyčarovaným ohněm. Potom zvedl kouzlem mrtvého medvěda a přidržoval ho nad obrovským ohněm, který průběžně dál přiživoval. Vzduchem se začal linout pach spálených chlupů a znovu ho začaly sužovat křeče od žaludku, když v tom pachu rozeznal vůni pečeného masa. Když dopekl, odčaroval oheň a začal se dobývat pod medvědovu spálenou a ztvrdlou kůži. Trvalo to dost dlouho, ale jakmile se mu povedlo kůži protrhnout, pustil se do jídla a nepřestal, dokud neměl dost. Když dojedl, žíznivě vypil skoro všecek obsah měchu s vodou z horského jezírka, a s novým elánem vyrazil znovu na cestu.

Během hodiny se dostal z lesa a rozhlédl se po rovině, která se před ním rozprostírala. Hned uviděl cíl své cesty. Velká kamenná věž se tyčila asi dvě hodiny cesty od něj. Na nic nečekal a ihned se vydal na cestu. Najednou ho však něco napadlo. Vždyť už se učil teleportovat věci. Mohl by to teď vyzkoušet na sobě a dostat se tak do věže o dost dřív, než kdyby šel pěšky. Tak pět minut cesty od věže se rozkládalo několik kamenných útvarů, skal a balvanů. Chodívali tam trénovat druidi. Kdyby se zvládl přenést právě tam, zbývající cesta by už nebyla problém. Dobře.

Díval se přímo na balvany a soustředil se jen na ně. Poté zvedl hůl vysoko nad hlavu. Chvíli se nic nedělo, ale pak se kolem něj zvedla stěna světla a když zmizela, stál přibližně uprostřed těch skal a kamenů. Sklonil hůl a trochu se porozhlédl kolem. Kámen, na který se nejvíc soustředil, našel jen pár metrů od místa jeho zhmotnění. Usmál se. Zvládl to napoprvé celkem dobře. Teď už mu zbývá jen pár minut cesty a bude ve věži.

Vykročil k věži. Ušel ale sotva několik metrů, když ho neviditelná síla zvedla do vzduchu.

Co,- Letěl pozpátku zpět ke kamenům. Po chvilce začal klesat. Už by tam měl být…

Prudce narazil zády do jednoho z balvanů, až mu to na okamžik vyrazilo dech. Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb. Otočil tam hlavu. Byl to Arnar.

"Co-" Spodní konec Arnarovy hole ho zasáhl do obličeje. Znovu narazil na kámen, odrazil se a padl na všechny čtyři. Potlačil ostrou bolest v lebce a vykřikl:

"Co to sakra děláš?!" Pomalu se mu znovu zaostřoval zrak.

"Tys to ještě nepochopil?" Zeptal se ho rozrušeným hlasem Arnar. "Je to zkouška," pokračoval. "Další zkouška, která má vybrat silnějšího z nás!" Nervózně si přehodil hůl do druhé ruky. "Nech mě jít. Bude to bezpečnější."

Pomalu začal couvat od Asdalora. Pak se otočil a svižným krokem mířil k věži.

"Ne!" Vykřikl Asdalor a vyskočil na nohy. Arnar ale zareagoval neuvěřitelně rychle. Prudce se otočil a vyslal po Asdalorovi dva zelené blesky. Asdalor uskočil a vrhl se za nejbližší balvan. Přiletěli dva další blesky, ale jen neškodně narazily do kamene. Na chvíli se rozhostilo ticho. Asdalor zavřel oči a plně se soustředil na největší balvan v čele útvaru. Zvedla se stěna světla, které viděl i přes zavřené oči. Otevřel je, když světlo zmizelo a s potěšením zjistil, že je přesně na tom kameni, na který myslel. Ihned začal očima hledat Arnara a našel ho stát opodál čelem ke kameni, za kterým se ještě před okamžikem schovával. Nečekal ani okamžik a zvedl ho kouzlem do vzduchu, kde se začal zmítat a pokoušel se seslat další blesky na Asdalora, kterého mezitím stačil zahlédnout. Ani jeden však netrefil cíl a Asdalorovi brzy došla trpělivost. Sebral všechnu svoji energii posílenou hněvem a odhodil Arnara obrovskou silou směrem k lesu, odkud sám přišel.

Arnar letěl asi dvacet sáhů dozadu a zády dopadl na jeden z krajních balvanů. Svezl se na zem a už se nopohnul.

Je mrtvý? Zeptal se sám sebe Asdalor. Hned se ale rozhodl o tom nepřemýšlet a rychle se vydal k věži.